12_filla/02.png

Život Emila Filly
Českého malíře, sochaře, sběratele, organizátora a diplomata


Mládí a studia
Emil Filla se narodil 3. dubna 1882 v Chropyni na Hané nedaleko Kroměříže.(1) Jeho otec pracoval jako úředník na chropyňském nádraží. Roku 1883 se celá rodina přestěhovala do Brna. Filla každé prázdniny, od dětství až do studií na Akademii, jezdíval na statek svého dědečka v Napajedlech. Právě zde začal soustavně malovat a poprvé se tu setkal s lidovým uměním, které obdivoval po celý život. A byl to právě jeho dědeček, kdo ho v malování podporoval. Rodiče si ale pro syna přáli jistější zaměstnání, a tak mladý Emil vystudoval obchodní školu a po maturitě, roku 1902, nastoupil jako úředník do Krakovské pojišťovny v Brně.

Taková životní dráha ho ale neuspokojovala. Po devíti měsících, když si našetřil dostatek peněz, práci opustil a v září 1903 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Studoval zde pod vedením Františka Thieleho (1868-1945) a později Vlaha Bukovace (1855-1922) a žil z úspor a z nevelkého stipendia, které získal. Podněty k tomu, aby se Filla stal malířem, nepřicházely zvenčí nebo od jeho nejbližší rodiny. Filla k tomuto rozhodnutí dospěl sám. Již od mládí byl mimořádně nadaný, s všestrannými zájmy, vlastnil herbář, archeologické i jiné sbírky a zejména malířské potřeby, reprodukce a umělecké časopisy. Záhy po vzniku brněnského Klubu přátel umění v lednu roku 1900 se stal jeho členem.

Na Akademii se Filla seznámil s Bohumilem Kubištou, Antonínem Procházkou, Vincencem Benešem či Václavem Špálou, kteří se stejně jako on začali věnovat kubistické malbě. Poznal tu i svou budoucí ženu - Hanu Krejčovou (1890-1958), která také studovala malbu. Její otec, profesor František Krejčí, učil na Karlově univerzitě filozofii, logiku a psychologii, její mladší bratr a švagr byli umělci. Profesor Krejčí, navzdory počátečnímu zřejmě ne úplně bezproblémovému vztahu k Fillovi, později podporoval jeho umělecké a sběratelské aktivity a pomáhal mu i finančně - zejména při Fillově pobytu v Holandsku a v době jeho věznění v Buchenwaldu.

Již roku 1904 získal talentovaný Filla cenu Akademie. Po třech letech studia však vzhledem ke konvenčním metodám a náplni výuky dospěl k názoru, že mu zdejší studium už nemůže nabídnout více než doposud. Odešel odtud a začal se vzdělávat sám. S přáteli se vydal na cestu po Evropě. Navštívili Holandsko, Německo, Francii a Itálii. Filla tak měl možnost seznámit se s díly Henriho Matisse, Henriho Rousseaua, Paula Cézanna a především Pabla Picassa. V prosinci 1905 spolu s Bedřichem Feiglem a Antonínem Procházkou podnikl cestu přes Drážďany do Berlína. Mimo jiné ho zaujal Rembrandt. O rok později jeli opět s Feiglem a Procházkou přes Německo, Holandsko a Belgii do Paříže. Navštívili berlínská muzea a Museum Folkwang v Hagenu, v Holandsku se setkali s díly Vincenta van Gogha. Fillu upoutal Jan van Goyen, v Itálii Giotto, v Paříži Bonnard.

Osma, SVU Mánes, Skupina výtvarných umělců
Čeští moderní malíři již tradičně přistupovali k otázkám tvorby velmi vážně. Lišili se tak od hravého postoje pařížské bohémy. Bohémský život byl této generaci umělců cizí, vyznačovali se seriózností, hledali podstatu věcí. Jejich vážnost byla jistě podmíněna svědomitostí, nezbytnou pro samostudium, které upřednostňovali namísto akademické výuky, a také pro umělce obtížnějšími životními podmínkami, protože zde na rozdíl od Paříže téměř neexistovala pravidelná praxe obchodníků s obrazy, která by jim zajišťovala alespoň nějakou obživu.

Roku 1907 pořádají Emil Filla, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Max Horb, Bedřich Feigl, Willy Nowak a Emil Artur Pittermann-Longen výstavu svých obrazů v pronajatých místnostech přízemního krámku v Králodvorské ulici v Praze. Mladí, Edvardem Munchem okouzlení malíři se snažili vymanit z konvenčního způsobu tvorby a vytvořili skupinu nazvanou podle počtu členů - Osma. Výstava zůstala téměř nepovšimnuta. Osm umělců se ale i přes existenční obtíže nenechalo odradit, pokračovalo dále ve vytyčené cestě a roku 1908 uspořádalo druhou výstavu. Tentokrát v Topičově salónu, renomovaném prostoru, kam se Osmě podařilo proniknout více méně náhodou. Nejen kvůli umístění druhá výstava vzbudila mnohem větší ohlas a samozřejmě také nezbytný skandál. Například Karel Boromejský Mádl jejich obrazy nazval "karikaturami Gogha, Gaugina a Muncha".(2)

Na podzim roku 1908 se Filla definitivně přestěhoval do Prahy. Ubytoval se v ulici Na Slupi nedaleko krčmy Jedová chýše, kde bývalo rušno a opilecké rvačky na denním pořádku. Nehostinné prostředí dotvářela blízkost ústavu pro choromyslné a dalších léčeben. Filla se často živil jen suchou rýží. S přáteli si dopřával aspoň návštěvy kavárny, kde byly modely karbaníků a teplo zadarmo. Proto se v tehdejší tvorbě členů Osmy často setkáváme s obrazy hráčů karet. Na jaře příštího roku se Filla odstěhoval pryč.

Na výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes v roce 1909 Filla představil svůj expresionistický obraz Červené eso a na jeho základě byl do Spolku přijat. O vstup do SVU Mánes se členové Osmy začali váhavě pokoušet po dvouletém hmotném strádání. Umělecký život v Praze totiž probíhal na základě spolkové svépomoci, takže by pro ně členství v SVU představovalo jisté východisko.

Přijetí do Spolku Fillu brzy přivedlo k teorii umění. Začal pravidelně publikovat studie ve spolkovém měsíčníku Volné směry. Za závažnou lze považovat zejména tu o Honoré Daumierovi. Už tehdy se projevilo, že Filla byl mezi svými vrstevníky nejvyzrálejším a nejcílevědomějším. Jemu a mladému historiku umění Antonínu Matějčkovi vedení Mánesa svěřilo redakci Volných směrů. Teoretická práce pak Fillovu výtvarnou tvorbu doprovázela po celý jeho život. Psaní mu pomáhalo přežít i věznění v koncentračním táboře. Jeho texty se však vyznačují jistou emotivností, nesystematičností a spíše přístupem amatérského nadšence a jako takové je musíme i chápat. Na druhou stranu jsou postřehy aktivního výtvarníka jedinečným svědectvím duchovní orientace umělce své doby.

V teoretické práci se Filla kupodivu vyhýbal tématu kubismu, nikdy o něm nepsal přímo. Poprvé se s ním blíže seznámil roku 1910, když se v Paříži setkal s originály Picassova díla. Pablo Picasso bude Fillovi po celý život velkým uměleckým vzorem. Na konci roku 1911 Filla podnikl cestu do Vídně, kde pravděpodobně navštívil Vincence Kramáře. Ten vlastnil fotografie téměř všech Picassových děl, jejichž kopie si chtěl Filla pořídit.

Emil Filla byl velmi aktivním členem SVU Mánes. V dopisu z konce roku 1909 píše Antonínu Procházkovi, že Osma má v Mánesu tak silnou pozici jako nikdo dřív a že starší členové chtějí mladším přenechat vedení Spolku i časopis Volné směry. Roku 1910 se angažoval v přípravě výstavy mladých francouzských umělců, tak zvaných Nezávislých. Ve stejném roce byl zvolen do výboru SVU Mánes a zorganizoval mezi umělci sbírku na nákup obrazu André Deraina Koupání (1907-1908).(3) Jako redaktor Volných směrů podle svých slov napravoval "staré křivdy".(4) Vydal například barevné reprodukce nedoceněného Josefa Navrátila a Jana Preislera nebo zařadil práce mladých malířů, a to i přes odpor řady konzervativnějších členů a předplatitelů. Spolu s ostatními mladými se ve Spolku snažil vydobýt stále silnější pozici.

V roce 1911 se neshody se staršími vyostřují. Mimo jiné k tomu přispěla 35. členská výstava, na které se poprvé objevila kubizující plátna domácích autorů. Za mladé kubisty se postavil F. X. Šalda. Podle něj jsou jejich obrazy tvořivější než pohodlný náladový plenérismus. Spory vrcholí střetem na schůzi členů, pořádané 20. února. Výsledkem je vystoupení Emila Filly a dalších mladých umělců z SVU Mánes. Jde o některé členy Osmy, dále o Josefa Čapka, Václava Špálu, Otto Gutfreunda, Josefa Gočára, Pavla Janáka, Vlastislava Hofmana, Karla Čapka, Vincence Kramáře, V. V. Štecha a další. V září roku 1911 zakládají Skupinu výtvarných umělců. Předsedou Skupiny se stal Gočár, Filla členem jejího výboru. První výstava se konala v lednu až březnu 1912 jako součást Umělecké výstavy v Obecním domě v Praze. Skupina ji pořádala společně s Jednotou umělců výtvarných a SVU Mánes. Udržovala styky také s německou expresionistickou skupinou Die Brücke a s berlínskou galerií Der Sturm.

Skupina začala vydávat i vlastní časopis s názvem Umělecký měsíčník. Řídil jej Josef Čapek. Měsíčník byl vzhledem ke své jednoznačně kuboexpresionistické orientaci ojedinělým periodikem. Získal Skupině publicitu a respekt v evropských modernistických kruzích a pozdvihl Prahu jakožto kulturní centrum na roveň Paříže a Berlína. V redakci působil i Filla. V prvním ročníku publikoval stať o El Grecovi, jehož výstavu zhlédl v Mnichově. Vyzdvihoval El Greca jako vzor, chápal ho "goticky". V té době se totiž intenzivně zajímal o gotické umění, zejména o sochy katedrál v Moissacu a Vézelay, i o gotiku u nás, o gotické nástěnné malby na Slovensku a také o starokřesťanské mozaiky v Itálii. Roku 1912 došlo k rozštěpení Skupiny kvůli rozepři o chápání nastupujícího futurismu. Filla, hlavní organizátor Skupiny, prosazoval ortodoxní kubismus jako závazné stanovisko, zatímco jiní, například Josef Čapek, chtěli rozvíjet směry z kubismu vycházející a tak ze Skupiny vystoupili.

Holandský exil, Maffie
27. března 1913 si Emil Filla bere za ženu Hanu Krejčovou. Hana, inteligentní a vzdělaná žena z intelektuálně orientované rodiny, byla pro ambiciózního, sečtělého Fillu ideální partnerkou a stala se mu celoživotní oporou. Filla se velice sblížil s její rodinou a postupně téměř úplně přerušil styky se svými příbuznými na Moravě, se kterými si vzhledem ke svým zájmům pravděpodobně příliš nerozuměl. Oproti tomu profesor Krejčí, Hanin otec, a okruh jeho přátel zřejmě podstatně ovlivnili Fillův intelekt a v neposlední řadě i jeho společenské postavení.

Roku 1914 manželé Fillovi odjeli do Francie, kde se chtěli usadit natrvalo. České prostředí kubismus stále nepřijalo, a tak se Filla rozhodl pobývat vždy nejméně půl roku v Paříži. Získal zde ateliér a smlouvu s obchodníkem Malpelem, která mu měla zajistit stálý příjem.

28. června 1914 je spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este. Filla právě pobývá v Praze a pravděpodobně 2. července se s manželkou a s přítelem, sochařem Otto Gutfreundem, rozhoduje prchnout bez cestovních pasů do Francie. Po vypuknutí první světové války (mobilizace vyhlášena 26. července), kterou čeští umělci očekávali s nadějemi na změnu poměrů v monarchii, jim jako příslušníkům nepřátelského rakousko-uherského státu hrozí internace. Gutfreund vstupuje do Cizinecké legie a manželé Fillovi, kteří se nechtějí vrátit do Rakouska-Uherska, odcházejí do neutrální Belgie. Cestou Filla ničí své kubistické studie kvůli obavám, že by mohly být považovány za špionážní nákresy. 3. srpna belgické hranice překračuje německá armáda. Belgie vyhlašuje mobilizaci a Fillovi jsou zatčeni v hotelu Guillaume de Mignon v Bruselu a vyhoštěni do neutrálního Holandska, kde nakonec zůstávají šest let. Jako všichni cizinci byli v Holandsku i oni podezříváni ze špionáže. Filla později vzpomínal, že na sebe upozorňovali také velkou chudobou, kterou policie považovala za předstíranou. V letech první světové války bydleli v nuzných poměrech v Rotterdamu v ulici námořníků a prostitutek Schiedamsedijk. Prostředí, v jakém tu přežívali, ilustruje historka o návštěvě Hanina otce s desetiletým synem Išou, kterým se koncem července 1915 podařilo vycestovat do Holandska. Když se tchán ptal na cestu strážníka, dostalo se mu odpovědi, že do této ulice nemůže jít s malým chlapcem. Atmosféra tohoto místa se zřejmě odráží ve Fillově obrazu Námořník< se signaturou au se signaturou autora pojatou jako námořníkovo tetování.

Tchánova návštěva znamenala jistou finanční pomoc, a tak se Fillovi koncem léta přestěhovali do Amsterdamu. Po zveřejnění manifestu Českého zahraničního komitétu v Londýně nabízí Filla své služby Tomáši Garriguovi Masarykovi. Oba manželé se zapojují do českého zahraničního protirakouského odboje, konkrétně k činnosti organizace Maffie. Spojení zprostředkovává dr. Edvard Beneš, který manžele Fillovy navštěvuje 25. prosince 1915 s cílem získat kontakty pro spolupráci v odboji. Potřebuje spojku ochotnou jet se zprávami do Prahy a žádá Fillu, aby v české kolonii nalezl někoho takového. Tehdy se Filla poprvé dozvídá o Maffii. Den nato manželé Edvardu Benešovi sdělují, že do Čech pojede Hana. 16. ledna 1916 odjíždí přes Německo do Prahy se vzkazy a zpaměti naučenými zprávami pro kancléře Přemysla Šámala, který stál v čele Maffie a po válce se stal kancléřem T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. V Praze ji pak nechtějí pustit zpět, ale nakonec se v květnu vrací.

Z Amsterdamu Filla zasílal Benešovi a T. G. Masarykovi do Londýna zprávy. Přispíval také do protiněmeckého a protihabsburského politického satirického týdeníku pro německé dezertéry Michel im Sumpf (Michel v bahně), který vycházel od 20. října 1917 do 1. března 1918. Vydával ho německý sociálně demokratický novinář a pozdější zakladatel komunistické strany v Porýní Hugo Delmes. Filla do každého čísla kreslil dvě politické karikatury na první a poslední stranu. Karikatury se vztahovaly k poměrům v Německu a Rakousku. Podílel se také na výstavní aktivitě skupin Sphinx a De Anderen a s Pietem Mondrianem a Theo van Doesburgem spolupracoval na přípravě prvního čísla revue De Stijl.

Meziválečné období
Po válce se manželé Fillovi vrátili do Prahy. Krátce po vyhlášení samostatnosti Československa ale odjeli zpět do Holandska, kde Filla na žádost T. G. Masaryka organizoval československé velvyslanectví v Haagu a pracoval tam v hodnosti vyslaneckého tajemníka. Masarykovo pověření svědčí o mimořádných a všestranných schopnostech Emila Filly. Po návratu do Prahy roku 1920 působil na Ministerstvu zahraničních věcí Československa. Tento post zastával jen několik měsíců, protože se chtěl naplno věnovat umění. Mohl si to dovolit díky velkorysé podpoře svého tchána Františka Krejčího. Mimo jiné s Hanou bydleli v jeho bytě, kde měl Filla, vášnivý sběratel, svou sbírku lidového umění, kubistických obrazů, negerských sošek či renesančních bronzů. Choval zde také své oblíbené boxery. Pes pro něj byl nositelem ctností, které chybí lidem, a symbolem svobody. To vysvětluje název jeho pozdější sbírky filozofických básní z koncentračního tábora - Psí písně v Buchenwaldě. Téma psa se od třicátých let objevuje i v jeho malířské tvorbě.

Po návratu do Čech Filla znovu vstoupil do SVU Mánes, jehož členem zůstal až do své smrti. Ve dvacátých a třicátých letech se stal jedním z jeho vůdčích představitelů. Zasedal v jeho výboru a v předsednictvu. Prosazoval svou představu modernosti - ta od různých poloh kubismu na konci dvacátých let přecházela k lyrickému kubismu na počátku let třicátých. Roku 1924 (a opakovaně pak v letech 1933 a 1934) se Filla stal místopředsedou Spolku. Působil také v redakční radě Volných směrů. Jako člen nakladatelské a výstavní komise se účastnil přípravy retrospektivní výstavy Josefa Navrátila, Soběslava Pinkase, Karla Purkyně a Viktora Barvitia, plánované na jaro 1925 v prostorách Obecního domu, a v roce 1927 přípravy posmrtné přehlídky děl Otto Gutfreunda. Filla brzy udával tón celého spolku i jeho časopisu. Každoročně se například pořádaly výstavy francouzského umění. Podle svědectví Viktora Nikodema vyštval z Mánesa nejen starší, konzervativnější kolegy, ale i silné osobnosti z řad svých vrstevníků, a obklopil se "řadovými vojáky k podpoře své vlády a velikosti, což nebylo všechno na prospěch našemu uměleckému životu".(5)

Roku 1926 Kancelář československých legií Fillovi přiznává legionářský status za účast na zahraničním odboji za první světové války. Uznání se mu začíná dostávat i na poli uměleckém. Roku 1922 České kuratorium Moderní galerie království českého zakoupilo obraz Čtenář Dostojevského, protože chtělo mít reprezentativně zastoupeno Fillovo dílo. Obrat ve vnímání jeho tvorby pak značí zejména to, že kuratorium roku 1924 koupilo Fillův kubistický obraz Zátiší s eidamským sýrem - první obraz tohoto druhu ve sbírkách galerie. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně pak byla otevřena první skutečně samostatná výstava děl Emila Filly. Z výstavy si pro svou obrazárnu zakoupilo tři obrazy brněnské Moravské zemské muzeum.

MUDr. Vlastimil Juren,(6) lounský sběratel moderního umění a budoucí tchán Čestmíra Berky, který se stane jedním z předních znalců Fillova díla, roku 1930 přivádí Fillu do krajiny Českého středohoří, konkrétně do Loun a Třebenic. Fillu, který již rok předtím poznal východní okraj Českého středohoří ve Starých Splavech u Máchova jezera, výrazná krajina uchvátila, zatím se však omezil jen na několik kreseb. Po myšlenkových meditacích a studiích o smyslu a povaze krajinomalby - zejména nizozemské a čínské - se k tomuto tématu vrátil v období po druhé světové válce.

V roce 1932 se ve výstavní síni SVU Mánes konala rozsáhlá Jubilejní výstava díla Emila Filly k umělcovým 50. narozeninám. Nesla se víceméně v triumfálním duchu. Vincenc Kramář Fillu označil za největšího žijícího českého malíře a za jednoho z nejvýznamnějších v Evropě. Kritiky se Filla dočkal od Josefa Čapka, který mu vyčetl nedostatek "lidštějšího boje, života a růstu" na úkor pouhého vývoje formálního.(7) Už za Fillova života, v roce 1936, vychází péčí Františka Venery obsáhlý sborník statí o jeho díle, do kterého napsali texty například Vincenc Kramář, Antonín Matějček, F. X. Šalda, Vojtěch Volavka, Oskar Kokoschka či Vítězslav Nezval.(8)

V druhé polovině třicátých let začal Filla vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupujícím fašismem. Roku 1937 přednášel na protifašistickém shromáždění pořádaném SVU Mánes a vytvořil tři grafické listy s názvem Nacismus. Namaloval také cyklus Zápasů jako alegorii boje dobra proti zlu na pozadí aktuálních politických událostí v Evropě. Obrací se rovněž k lidové poezii a zpracovává motiv hrdinů českých a slovenských lidových balad (Na trávníčku, na zeleném..., Bude vojna, bude...) a náměty z balad Erbenovy Kytice. Balady jsou naplněny strachem z blížící se tragédie. Roku 1939 SVU Mánes uspořádal výstavu svých členů, aby z výnosů prodejů podpořil umělce, na které v obtížné předválečné době dolehla finanční tíseň.

Druhá světová válka, Buchenwald
Jako představitel "zvrhlého umění" a jedna z významných osobností svobodného Československa dávající najevo svůj odpor vůči fašismu byl Emil Filla hned v první den druhé světové války, 1. září 1939, spolu s řadou dalších představitelů české kultury zatčen fašisty v rámci akce Albrecht der Erste. Potenciální nebezpečí pro ně představoval i proto, že se účastnil odboje už v první světové válce. 10. září Fillu uvěznili v koncentračním táboře Dachau. V jedné z prvních nedatovaných dopisnic z tábora uvádí, že může psát dvakrát měsíčně, ale pouze německy, a že může dostávat i peníze. 26. září je Filla převezen z Dachau přes Ingolstadt, Norimberk, Erlangen, Bamberg a Výmar do Buchenwaldu. Poslední kilometry z Výmaru do Buchenwaldu šli vězni pěšky.

Českým politickým vězňům, zatčeným 1. září, se říkalo Ehrenhäftlinge. Tito tak zvaní čestní vězňové byli po čase převedeni do ochranné vazby, oficiálně se stali politickými vězni a jako takoví v táboře nemuseli pracovat. Patřil mezi ně i Emil Filla a Josef Čapek. Jinak ovšem nepožívali žádných dalších výhod, měli stejnou stravu, stejné hygienické podmínky a museli stejně jako ostatní přetrpět někdy i několikahodinové apely (nástupy, při kterých byli vězni někdy jen sčítáni, někdy trestáni). Na podzim 1941 se situace čestných vězňů v koncentračním táboře podstatně zhoršila. Byli zařazeni do kategorie běžných heftlinků a nasazeni na těžké fyzické práce - vykopávali šachty na velké betonové roury. Od smrti vyčerpáním zachránila Fillu i Čapka lest českého vězně Huga Rokyty, historika a pozdějšího dlouholetého pracovníka státní památkové péče, který Němcům vnuknul myšlenku na vytvoření erbů a rodokmenů německých příslušníků v Buchenwaldu, na nichž měli pracovat k tomu způsobilí vězni. Němci nápad nadšeně přijali a v listopadu 1941 ustavili Komando für Ahnenforschung, které mělo vědeckým způsobem zkoumat árijský původ příslušníků SS v Buchenwaldu. Filla a Čapek pracovali v malířské a písmomalířské dílně tohoto komanda. Jejich spoluvězni byli také lékař a zakladatel české endokrinologie Josef Charvát, novinář Ferdinand Peroutka a tehdejší primátor města Prahy Petr Zenkl.

Filla si z tábora dopisoval s manželkou Hanou. Žádal ji o knihy a jídlo a dával jí instrukce ohledně prodeje svých obrazů. Informace o tom, jaké knihy vycházely, Filla získával v novinách, které si čestní vězni mohli předplácet, pokud na to měli prostředky, nebo v novinách v táborové knihovně. Knihy tehdy byly z finančního hlediska naprostým luxusem, Hana si je mohla dovolit kupovat pouze díky prodeji manželových obrazů. Nemalé částky za knihy vydávala v této těžké době proto, že Fillovi pomáhaly přežít. Filla ženě poslal také moták se vzkazem, ať se ho nesnaží z tábora vykoupit, aby neztratil svou čest. Potají zde napsal i několik esejí, nakreslil pár drobných kresbiček ženě a přátelům a vytvořil poznámky, ze kterých po válce sestavil knihu O svobodě.

Po válce
21. května 1945 se Filla vrací do Čech. Přežil šest let v koncentračním táboře Buchenwald, ale zdejší hrůzné podmínky mu přivodily šest infarktů myokardu. MUDr. Vlastimil Juren uvedl, že "jeho srdce je bezvládný kus hadru".(9) Filla jen zvolna nabíral síly k další práci. Hned roku 1945 mu byla ve výstavní síni budovy SVU Mánes uspořádána výstava s názvem Emil Filla - obrazy a kresby dosud nevystavené z let 1938-1939. Šlo o první výstavu Mánesa po osvobození Československa a navštívil ji i prezident Edvard Beneš. SVU Mánes Fillu rovněž jmenoval čestným starostou. Stal se také profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu však prof. MUDr. Josef Charvát, jeho bývalý spoluvězeň, nařídil téměř roční klid. Mimo jiné měl zakázáno malovat. Upoután na lůžko kreslil a vytvářel grafiky.

Z roku 1946 pochází Fillův dopis adresovaný Františku Halasovi, který tehdy zastával funkci poslance. Filla si dělal starosti kvůli projednávanému návrhu zákona o válečných penězích. Zákon měl stanovit, kolik z těchto peněz si lidé budou moci ponechat. Fillovi se báli, že přijdou o peníze, které získali z prodeje obrazů během války. Jednalo se asi o milion korun. Navíc to bylo v době, kdy byl malíř nemocen a nemohl pracovat.

V červnu roku 1946 lékař Fillovi povolil práci v ateliéru. Filla začal malovat obrazy u štaflí a s velkou vitalitou rozvíjel kubistický expresionismus. Opět se aktivně zapojil do činnosti SVU Mánes, znovu pracoval jako redaktor Volných směrů. Zahájil také výuku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Konec života na Peruci
Na základě přímluvy básníka Vítězslava Nezvala a následujícího pokynu vlády Ministerstvo zemědělství Fillovi roku 1947 pronajalo jedno křídlo zámku v Peruci. V létě manželé Fillovi přesídlili do pronajatých místností, ve kterých pak pobývali každý rok až do konce života. Filla zde trávil mnoho času malováním v plenéru. Napsal tu také knihu o Janu van Goyenovi, která není ani tak monografií tohoto umělce jako spíše osobní meditací nad podněty z jeho díla i z děl umělců Goyenovi časově a prostorově velmi vzdálených a úvahou o problémech filozofického smyslu malířství, zejména krajinomalby. Jakoby si Filla chtěl před malováním Českého středohoří ujasnit možnosti krajinářského výrazu. Malování krajin mu snad bylo terapií po prožitých válečných hrůzách.

Na Peruc za Fillovými často jezdil fotograf Josef Sudek. Vyrážel s Fillou fotografovat do plenéru nebo malíře fotil v jeho ateliéru. O návštěvách na Peruci pak napsal, že to byla jeho nejkrásnější léta. Filla, okouzlen především podzimní krajinou, maloval ještě roku 1952 v přírodě za chladného počasí, aby se pak vracel do studených zámeckých místností, což ještě více podlomilo jeho zdraví.

V posledních letech života Fillu navíc stále častěji napadali kritikové z pozic stalinisticky orientovaného pojetí socialistického realismu. Roku 1951 zabránili vystavení Fillova cyklu monumentálních maleb na papíře a hedvábí na téma slovenských zbojnických písní, na kterém Filla pracoval od roku 1947, protože jsou tyto obrazy "šeredné" a neodpovídají socialistickému realismu. Fillovi pak bylo zakázáno vystavovat cokoli kromě krajin Českého středohoří. Vládnoucí ideologie mu také znepříjemňovala výuku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Emil Filla zemřel 6. října 1953 v Praze na svůj sedmý infarkt při převozu sanitkou. 12. října se konal pohřeb. Odpoledne byla Fillova rakev vystavena v Uměleckoprůmyslové škole a promluvil u ní historik umění Jaromír Pečírka. Na obřadu ve strašnickém krematoriu přednesl Vítězslav Nezval báseň Rozloučení s Emilem Fillou. Emil Filla je pohřben na střešovickém hřbitově v Praze spolu se svou ženou Hanou. Roku 1998 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Lucie Hřibová

(1) Na záznamu matriky uvedeno toto datum, v řadě textů se však již za Fillova života objevuje datum 4. dubna.
(2) Pavel Škranc, Emil Filla, Kroměříž 1989, s. 19.
(3) Dnes je toto dílo umístěno v Národní galerii v Praze.
(4) Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Praha 2007, s. 664.
(5) Viz Škranc (pozn. 2), s. 55.
(6) Během druhé světové války se s díly Emila Filly v Jurenově sbírce seznamuje mladý Vladislav Mirvald, budoucí lounský malíř a pedagog.
(7) Viz Škranc (pozn. 2), s. 67.
(8) Dílo Emila Filly, Brno 1936.
(9) Viz Lahoda (pozn. 4), s. 683.