Rozhovor s hudebníkem a výtvarníkem Ondrou Smeykalem, hostujícím a rezidenčním umělcem Galerie Benedikta Rejta. Můžete si poslechnout také streamovaný rozhovor, který naleznete zde.

Ondřej Smeykal je jedním z nejvíce uznávaných světových hráčů na didgeridoo, australský domorodý nástroj. Jeho životní dráha ale začala jako výtvarná. Po střední škole, zaměřené na textilní technologie, kde se učil například vyšívat a paličkovat krajku, se přes studium kresby na Hollarově škole dostal ke studiu grafiky na Akademii výtvarného umění. I když dnes vystupuje jako výtvarník a knižní ilustrátor, je známý především jako hráč na netradiční nástroje, na něž se naučil hrát jako samouk.

Jak vnímáš hudbu, kterou vytváříš?

Mě baví, když ta hudba přináší takový vztah odjinud. Nesmí se moc definovat dopředu, co ta hudba vlastně je, protože když se to ví, tak se to očekávání naplňuje. Mě zajímá ten přesah, který se ukazuje. Proto zkouším postupy, které mně přijdou zajímavé. Bouchám třeba do různých plechů, které mají odlišné tonální alikvóty, až se objeví melodie. Vedu dialog s hudbou v určitém prostoru, který má nějakou vibraci, a čekám, co se mi objeví.

Vytváříš tedy zvuky, které s tebou rezonují?

No, někdy je to třeba jen rytmus nebo nějaká kódová struktura, kterou člověk zachytí …. Například pohledem na strom vidím určitý vzor a pak tu strukturu použiju v rytmu. … Někdy je to tak, že ty vjemy sbíráš, a pak je zpracuješ, až když máš pocit, že jich máš plný batoh jako základ, z kterého můžeš tvořit.

Myslíš si, že vnímáš tedy spíše vizuálně nebo hudebně?

Nazval bych to vizualizací zvukovosti…. Četl jsem, že lidské vědomí funguje v obrazech, že nepotřebuje slovo, ale obraz, symbol, kód našeho vědomí… Třeba když si chci zapamatovat nějakou kompozici, tak ji vidím jako piktogram. Hraju ji tak dlouho, až vidím, že to jsou tři žluté trojúhelníky, pak velký červený čtverec a modrá linka…

Někde jsi zmiňoval, že ten kód jsi vnímal i ve výtvarné tvorbě…

To byl vlastně důvod mého studia střední školy textilního výtvarnictví. Vybral jsem si ji v domnění, že se budeme učit práci s potiskem a se vzorem. Lákala mě představa, že lidem ve společnosti můžeš navrhovat látky, které mají nějaký vzor. Pro mě to byla určitá forma komunikace se společností, které dáváš estetický kód, skrze nějž s ní zároveň komunikuješ a zároveň ho utváříš….  Podobně to bylo i na vysoké škole, na Akademii, kde jsem studoval grafiku. Zajímalo mě primárně dostat se ke kódovosti, kreslit a prokreslit se k určité esenci záměru, k nějakému znaku, který je pak v něčem velmi původní. Odkládáš z vnímaní všechny možné estetické vrstvy, které jsou na kreslení historicky naložené. Například perspektivu …

Ta přišla až s renesancí …

Ano, vlastně až s camerou obscurou… Během studií jsem měl možnost odjet na stáž do Austrálie, tak jsem toho využil. Byl jsem na škole grafiky v Canbeře a naplánoval si tam výpravy ke starému malířství domorodých aboriginců v severní části země. Hodně jejich maleb se dochovalo na skalních převisech. 

Co tě na nich nejvíc zaujalo?

Jak jsou ty malby lidské a zároveň zkušené. Malovali rukama, prsty, prskali hlinku ústy jako airbrush, namáčeli stébla vláknité trávy do pasty hlinky a využívali prostor, který měli k dispozici.  Jejich výtvory jsou ale celé jejich kulturní dějiny, něco jako vlastivěda, dějepis, astronomie ale i černá kronika dohromady. Vidíš tam tu bezprostřednost, jednoduchost, až by se řeklo lidové malířství nebo art brut, ale proteče mezi tím velmi zkušeným způsobem obrovské poselství. 

S jejich malbami určitě souvisí i didgeridoo, australský domorodý nástroj, který sis tak oblíbil. Jak jsi se k němu vlastně dostal?

Setkal jsem se s ním poprvé po revoluci, začátkem 90. let, kdy k nám přijela spousta cizinců a já viděl někoho na to hrát. Natolik mě to chytlo, že jsem se tím začal zabývat, pak jsem dokonce potkal i jednoho australského didgeridooistu, Ian Wood se jmenoval, s nímž jsme spoluvytvářeli kapelu Wooden toys. Zažili jsme spolu mnoho muzikantského života. Rád na toto období vzpomínám. Ian mi také hodně pomohl v Austrálii.

Co tě na hraní na didgeridoo tak zaujalo?

Mě fascinovalo to, že používáš svoje tělo jako maximální ovladač pro dřevěnou ozvučnici, že vlastně ten nástroj minimalizuješ … a to mě bavilo. Od začátku jsem chtěl nástroj pojímat po svém, vnímám jej jako takový organický syntezátor budoucnosti. Zkoumám to, co vypovídá o mém nastavení, hledám určitou svoji melodii nebo písničku, svoji vnitřní hudební estetiku, kterou potom pouštím ven a sdílím s ostatními. To mě vlastně baví na hudbě víc než na výtvarném projevu, že ji můžeš sdílet s ostatními během okamžiku vzniku, zatímco při malování obrazu jsi většinou sám.

Liší se tedy tvá hra na didgeridoo od toho, jak na něj hrají domorodí Austrálci?

Kultura australských aboriginců, podobně jako i jiných starobylých nomádských kultur, je na první pohled minimalistická. Severní seminomádské kmeny v Austrálii objevili a využívali dutých stromů k mnoha účelům denního života a jedním z nich bylo a je i rozezvučování dutého kmínku asi 1-1,5m dlouhého takovým způsobem, aby se jím dal doprovázet tanec a zpěv. Nástroj si uměli zhotovit v podstatě na počkání. Čím více ale člověk začne do tohoto příběhu pronikat, zjistí, že se jedná o rozsáhlé zpívané, tančené a hrané eposy o mnoha slokách. Ty nejdelší svátky, kdy se hraje a zpívá, mohou mít i několik týdnů. Těžko se to ve zkratce předá, každopádně jejich tradiční hra je jiná. Má velmi specifická pravidla a kontext. 

Obraťme nyní pozornost od australských domorodců zpátky k nám. Jak se vyrovnáváš s dnešní situací, která není pro nikoho ani pro umělce jednoduchá?

Působí to jako extrémní mlha, kterou jsme dosud nezažili, ale zároveň nepůsobí pro všechny stejně. Pro někoho je to fatální, pro někoho je to zprostředkovaná skutečnost, přitom celkově je společnost jakoby ochromená. A paradoxně čím více informací člověk vstřebává, tím méně je může ověřit a tím větší jistotu ztrácí…. Na mě funguje to, když začnu pravidelně s nástrojem dýchat, jdu za tu membránu kůže dovnitř, kde když se ukotvuji, tak cítím, že je vše v pořádku, že je to stejné jako před rokem, jako před lety, že můj střed má svou vnitřní inteligenci, která sice komunikuje s vnějškem, ale záleží na tom, co převažuje.

Takže další výhodou hraní na didgeridoo je dýchání …

Ano, pro mě je to stěžejní, protože jsem astmatik. Ale tím, že jsem se naučil pravidelně hrát a dýchat, naučil jsem se vlastně astmatu předcházet. Didgeridoo je nástroj, kde se zapojují obě mozkové hemisféry, dýcháním rozpouštíš určité sevření, které je třeba spjato s některými myšlenkovými vzorci. Abys správně dýchal, tak se potřebuješ nejprve ukotvit ve svém těžišti, a pak se přidají další části těla jako jsou rty, tváře, hlas, čelist, hrudník, bránice …  a hlídáš si, aby nikde nebylo napětí.

Život se projeví prvním dechem, dech možná souvisí také s duší …

Kdoví, jak to je. Za sebe vím, že z pozornosti k dýchání mám udělaný návyk. Kdybych týden nehrál, cítil bych, jak ve mně roste napětí, z kterého pak člověk dělá neuvážené věci…. V tom je ten přesah do každodenního života. Když začnu s nástrojem dýchat a ponořím se do toho, tak najednou vidím, co podstatné je a co není. Když cítím nějaké napětí, tak to prodýchám, když je nějaká krize, dýchám a najednou ji vidím jinak.  Tím, že rytmicky dýcháš a propojuješ obě hemisféry, tak neupadáš do depresivních stavů, protože to prostě nejde…. Lidé ale mohou dělat i jiné činnosti než hrát na didgeridoo, třeba běhat nebo hrabat seno, cokoliv, kde můžeš rytmicky dýchat a zklidnit se, a pak se zklidní i vnější situace.